Město světélkuje nocí do dáli svými světlomety svými signály svými neony a iluminacemi jako obří loď, jež dala sbohem zemi jako Titanic, jenž pluje do noci probouzeje naše mořské nemoci V noci kdy zem voní hořce po jaru v čase vynálezů v čase Ikarů kdy se Člověk učí chodit po Měsíci sudičky ti právě zapálily svíci sudičky tě zavinuly do plínek bezbranného jako nahý ohýnek jako člověk ve dvacátém století v čase supervysokého napětí A ty křičíš protože jsi naživu jsi jak šíp jenž opustil svou tětivu tvůj křik se všem mužům vrývá do kostí všechny ženy plní něžnou úzkostí výkřik s nímž se rodí dítě člověčí výkřik člověka jenž hledá bezpečí v čase vynálezů zkázy v čase vědy jež nám infikuje nejnovější jedy kdy už vyšli z módy draci z pohádky v čase kdy se žije na dluh na splátky v čase kdy se užívá a nežije v čase, jenž má polámané rafije v čase absolutní relativity v čase kdy se člověk stydí za city v čase ze dne na den prodejnějších múz v čase hlubokém jak nekonečné blues. Pro svět jsi jen malé mléčné nic a přesto tvůj křik rozechvívá celé spící město město obklíčené civilizací kam se prchá za štěstím a za prací město kde nám cévy rychle kornatí propadliště našich letmých závratí pařeniště kde se líhnou naše stresy naše neurózy jež s láskou pleteme si, kde nás dusí smog a kde nám popílek sněží na polštáře dětských postýlek město, kde si zpíváme jak ptáci v kleci kde nás zotročují nepotřebné věci la belle ville sans merci město ze žuly město skryté ve Faustově křivuli město antihmoty která vyvřela město jež se věčně rodí z popela Den už shořel na prach, ale noc je tvoje noc se valí z hor, jak babylonské voje noc se točí, jako hvězdná ruleta noc je okno otevřené do světa noc je prchající stádo černých koní noc je černé lůno které hořce voní noc je velké černé nekonečné nic černé růže padající do ulic V noci kdy zem voní hořce po jaru v čase vynálezů v čase Ikarů v noci, která nad nás křídla rozevřela sudičky si dlaní setřely pot z čela pak ti natřepaly polštář pod hlavou svlékly bílé pláště bledé únavou A ty křičíš protože jsi naživu jsi jak šíp jenž opustil svou tětivu tvůj křik letí nocí letí na svět lidí na svět kde se miluje a nenávidí na svět kde si pěstujeme květy zla na svět do něhož se bolest zahryzla na svět usměvavých vrahů z profese na svět jenž sám sebe sotva unese na svět rozseknutý jako meloun v půli na svět jemuž chceme vnutit svoji vůli na svět kde jsi jenom nepozvaný host na svět kde se těžce rodí budoucnost na svět z něhož dětské ruce do vesmíru denně vypouštějí holubičky míru na svět jenž se teprv učí od dětí na svět supervysokého napětí Pro svět jsi jen atom číslo statistiky malé nic jež dědí nemoce a zvyky pro svět jsi jen nepatrná spermie která buďto umře nebo přežije pro svět jsi jen malé mléčné nic a přesto tvůj křik rozechvívá celé spící město město elektrických blesků město měst město posypané kaviárem hvězd město rozsvícené pro nového syna město útulné jak náruč maminčina město jež nám třese květy do vína město s velrybími boky Petřína město s rozladěnou harfou Vltavy město které rychle stoupá do hlavy město nočních bdění město bez nudy kde se učíme žít vlastní osudy přežít sami sebe v dětech našich dětí žít a přežít ze století do století město které hoří jako supernova v jejíž záři hledám nejněžnější slova Usínáš a slunce šplhá nad Prahu Odkud máš tu nekonečnou odvahu žít a milovat a rvát se s beznadějí věřit na zázraky, jež se ještě dějí vztekat se a smát a rvát se o štěstí jako bohatýři z dávných pověstí? Odkud bereš sílu zatřást celým světem aby padl na kolena před dítětem? Kolik je té lásky co tě žene vpřed? Usínáš a víš jen že ti patří svět A dřív než ti slunce oči omyje jaro vypukne jak epidemie vybuchne jak láhev šampaňského vína vymrští tě vzhůru jako trampolína a ty letíš k slunci padáš výš a výš zatímco už svítá zatímco ty spíš.